Těžko říct, jak to
definovat, ale je toho na mě strašně moc. Jeden by nevěřil, že to bude takovej psychickej
nátlak. A to nemyslím jenom spánkovej deficit. Každopádně ano, má to i svý
světlý stránky.
Šanghaj je divná. Nedostaneš se tam na fejsbuk. Ani na blogger.
Vlastně se mi v mobilu ani na počítači nic kromě stránek Seznamu
nenačetlo. Tak jsem si aspoň dala ostrý čínský nudle. A taštičky ťiao-c‘. Zabila jsem tím nějakej čas čekání. No. A po kulturním šoku absolvovaným v Šanghaji jsem díkybohu doletěla do Taipei. Řekla bych, že přístup tam byl už o poznání lepší. Možná za to mohl fakt, že nebylo šest ráno. Ale. Na
imigračním uměli anglicky. Nevyptávali se mě na blbosti. A na letištních
informacích mi div neběželi naproti, když jsem se přišla zeptat, odkud mi jede
bus do Taichungu. Taiwan je prostě Taiwan. Pozitivní diskriminace.
Cesta autobusem trvala dobrý dvě a půl hodiny. Dlouhý to
bylo jak tejden. Zasekaná dálnice. Přece jenom čínskej novej rok, you know. Ale
když jsem se zeptala spolusedícího na cestu, cítila jsem se jako největší
hvězda. Zeptala jsem se anglicky. Pak zopakovala dotaz čínsky. A byla jsem
prostě úžasná. Přitom rozumím kulový. Ale jakmile tu použiješ aspoň jednu
frázi v čínštině, máš plusovejch bodů na půl roku dopředu. A to se
vyplatí.
Ubytovala jsem se u babičky kamarádčina přítele,
navečeřela se, nervózně usmála a vyrazili jsme do centra na noční trhy. Má to
svoje kouzlo. Všude davy lidí. Všichni divně zírají. Všude samý dobroty.
Mléčnej čaj, to je pecka. Jahody v karamelu na špejli jakbysmet. Ačkoliv
jsem byla trochu v šoku. Poslední jahoda nebyla tak úplně jahoda, ale
rajče. Prej to tak Taiwanci rádi, když je na konec něco kyselejšího. No nevím.
Možná bych se bez toho obešla. Ale pak
jsme si dali koktejl v super úžasným luxusním baru a hráli Chick Chicky Boom a já byla maximálně spokojená. Ospalá, unavená, ale spokojená. I když teda ten hic, to je síla. A to je teprv
únor. V červenci to bude podstatně horší. To mě asi jebne.

0 komentářů :
Okomentovat