Willkommen in München

Dostat cestou na Taiwan pojeb už na pražským hlaváku, to prostě chceš. Nechápu, co se nelíbí lidem na telefonování v autobuse, ale budiž. Já to přežiju, ale jak s tím může žít postarší přehnaně starostlivá dáma, která stejně vytuhla ještě před odjezdem, to fakt netuším.

Postupně začínám zjišťovat, co všechno jsem si zapomněla s sebou nabalit. Pochopitelně. Doma na to člověk nepřijde. Polštář do letadla. Flashku. A sešítek s čínskejma znakama. To mě vytáčí asi nejvíc, protože s takovouhle si nemůžu celou cestu opakovat, ale musím si číst maximálně tak Konec prokrastinace nebo nový číslo magazínu F.O.O.D. And it sucks, protože to aktuální číslo je celý o českejch specialitách. Svíčková. Vepřo-knedlo-zelo. Kančí se šípkovou. Kynutý buchty. Bože, já se tak přežeru, až se vrátím. Teď se ovšem můžu těšit na taiwanský novoroční dobroty, protože dneska začal rok ovce. Nebo kozy. Jak se to vezme. Prostě je to 羊 a hotovo. 

Neztratit se v Mnichově na nádraží, to je taky bojovej úkol jako prase. Samozřejmě že jsem se neztratila. Jak bych mohla. Jen jsem si pobíhala po nádraží víc jak půlhodinu tam a zpátky. Jen tak. Z dlouhé chvíle. Když jsem pak konečně narazila na ulici Paul-Heyse Straße a Arthotel Munich, skoro mě to dojalo. Ačkoliv teda co se německé angličtiny týče, rozumím kulový.

No. A zejtra se musím pokusit nezaspat. Za deset dvanáct letím.

A ta starostlivá paní měla buď paruku, nebo dosti nepovedenej sestřih. Nějak jsem to nedokázala dekódovat. A to jsem tomu pozorování věnovala dobrý dvě hodiny cesty. 



0 komentářů :

Okomentovat