Dostat cestou na
Taiwan pojeb už na pražským hlaváku, to prostě chceš. Nechápu, co se nelíbí
lidem na telefonování v autobuse, ale budiž. Já to přežiju, ale jak s tím
může žít postarší přehnaně starostlivá dáma, která stejně vytuhla ještě před
odjezdem, to fakt netuším.
Postupně začínám zjišťovat, co všechno jsem si zapomněla s sebou
nabalit. Pochopitelně. Doma na to člověk nepřijde. Polštář do letadla. Flashku.
A sešítek s čínskejma znakama. To mě vytáčí asi nejvíc, protože s takovouhle
si nemůžu celou cestu opakovat, ale musím si číst maximálně tak Konec prokrastinace nebo nový číslo magazínu F.O.O.D. And it sucks, protože to
aktuální číslo je celý o českejch specialitách. Svíčková. Vepřo-knedlo-zelo.
Kančí se šípkovou. Kynutý buchty. Bože, já se tak přežeru, až se vrátím. Teď se
ovšem můžu těšit na taiwanský novoroční dobroty, protože dneska začal rok ovce.
Nebo kozy. Jak se to vezme. Prostě je to 羊 a
hotovo.
Neztratit se v Mnichově na nádraží, to je taky bojovej
úkol jako prase. Samozřejmě že jsem se neztratila. Jak bych mohla. Jen jsem si pobíhala
po nádraží víc jak půlhodinu tam a zpátky. Jen tak. Z dlouhé chvíle. Když
jsem pak konečně narazila na ulici Paul-Heyse Straße a Arthotel Munich, skoro mě to dojalo. Ačkoliv teda
co se německé angličtiny týče, rozumím kulový.
No. A zejtra se musím pokusit nezaspat. Za deset dvanáct
letím.

0 komentářů :
Okomentovat