Fatalismus a zemětřesení

Celý dny řeším jenom jídlo. Co si dám k snídani. Co poobědvám. Kam si zajdu na večeři. Kde ulovit co nejchutnější knedlíčky s červenými fazolemi. Jestli mi bude stačit k večeři papája. Zda mám drobný na bubble tea. Že bych měla šetřit. Kde poobědvám za co nejmenší peníz. Jak si přeložit jídelní lístek. Jak si objednat. Který onigiri si vybrat. Co novýho vyzkoušet. A tak. Dneska jsem ovšem řešila otázku ze všech nejzásadnější. Kde mají otevřeno?

Jelikož mám školu od dvanácti do dvou, přijde mi blbý obědvat o půl dvanácté. Kór když snídám v deset. Po kurzu čínštiny většinou následuje studium v knihovně či nějaká přednáška, takže jsem se až doteď vždycky odbyla nějakou rychlovkou. Ovocem. Onigiri. Bubble tea. Rýžovým mlíkem. A tak podobně. Dneska jsem si ale řekla, že bych přece jenom k obědu mohla pojíst něco kloudnýho a rychlovky si nechat na večer. Ovšem najít o půl třetí otevřenou restauraci, to byl dneska nadlidskej úkol. Žádnej svátek se nekonal. Klasickej všední den. Ovšem velká část restauračních zařízení mívá prostě mezi druhou a čtvrtou hodinou zavřeno. Neptej se mě proč. Osobně nikdy dřív jak o půl druhé neobědvám ani doma, takže mi to udělalo pěknou čáru přes rozpočet.

Dvakrát jsem se prošla na trase koleje-škola. Narazila akorát na sladký knedlíky man-tchou a knedlíčky plněný zelím a masem. Odbýt se u hladovýho vokna jen tak něčím do ruky? To teda pardon, nezájem. Jenže postupně byl hlad větší a větší a já zvažovala rezignaci ze svých požadavků na plnohodnotný jídlo. Ovšem nakonec se zázrak přece jenom konal. Co čert nechtěl (či osud, kdo ví), nezbylo mi nic jinýho než si opět udělat radost v Sushi Express. Sice se tak investice do mýho dnešního obědovýho menu zdvojnásobila, ale neměla jsem sílu se bránit.

A tak jsem si ochutnala sushi z tilapie, další várku tamago nigiri, sushi s omeletou ze sladkejch fazolí, řasy wakame, uzenýho lososa, tuňákovej gunkan a nigiri s chobotnicí. Jo. Čteš dobře. Když už jeden talířek vyjde na 30 NTD, byla by škoda si vzít obyčejný sushi s okurkou, no ne? A tohle bylo parádní. Navíc mě servírka usadila na pěkný místečko, ze kterýho jsem měla výhled přímo na pana mistra sushi. Viděla jsem, jak si připravuje rolky, krájí lososa, chobotničky, tuňáka... To byla panečku podívaná. A ta chuť. Dokázala bych se toho sushi užrat k smrti. No. Těžko říct, jestli v Česku pak narazím na něco tak dobrýho. Doufám, že jo. Abys mohl taky ochutnat. Konzumace takovejch zdravejch věcí je totiž radost sama. 

Jo a včera tu bylo zemětřesení. Sranda jako blázen. Bylo teda malý, protože centrum bylo ve Hualienu, městě na východním pobřeží. Tam si to užili se vší parádou o síle 6 stupňů Richterovy škály. Sem do Taipei se donesla jenom dvojka. Říkám jenom, ale i tak to bylo cítit. Ovšem byla to sranda. Země se zachvěla. Jenom doufám, že se příště nebude chvět intenzivněji. Takhle to bohatě stačí. Ono tu koneckonců podle mapy je každej den něco. Však se mrkni sám.

No a v pátek jdu do televize, ale na to si ještě počkej.




0 komentářů :

Okomentovat