Nezastavujeme, máme zpoždění

Do odjezdu mi zbývají už jen čtyři dny. Je to strašně blízko. A neskutečně mě to vytáčí. Jak je možný, že se poslední čtvrtrok scvrkl do pár hodin? Vždyť je to šílený. Beztak se na mnichovským letišti ztratím. Anebo na tom šanghajským. Anebo se vyskytne nějakej jinej problém, kterej mě rozhodí a dovede k hysterii.

Včera jsem byla na gymnazijním plese a už tam mě z toho všeho málem šlehlo. Každej se tě ptá. Jak se těšíš? Už máš sbaleno? Jistě, jistě. Děkuju za optání. Danke šén, auf vídrzén. A taky samozřejmě každýho nenapadlo nic lepšího než se se mnou loučit. A přát mi šťastnou cestu. A ať si to tam užiju. Ať se mi tam líbí. Pak taky přišly na řadu všechny ty rádoby vtípky o Taiwancích. A o tom, abych si s sebou nějakýho toho Taiwance nepřivezla. Nebo malý Taiwanče. Haha. A ještě jednou ha. Sorry, jestli jsi se mnou vedl podobnej rozhovor i ty. Je to docela možný. Člověku to nedá a zavtipkuje. Každopádně když tohlensto slyšíš v průběhu jednoho večera už po stý, sere tě to. 

Proto se ani nechci s nikým loučit. Spousta lidí chce jít ještě na kafe. Na víno. Na čaj. Na pokec. Potkat se. Poplkat. Pobavit se. A tak. Nestíhám. Fakt nestíhám. Čeká mě na těch posledních pár dní strávených v Evropě docela nabitej program. Netuším, jak budu všechno stíhat. Natož jak do toho pasovat ještě další a další věci a lidi. Jó. Já vím. Slíbila jsem to. Těšila jsem se. Jenže vzhledem k tomu, že je mým dobrým zvykem všechno nechávat na poslední chvíli, není se čemu divit. Teď bych potřebovala, aby měl jeden den tak dvaasedmdesát hodin. Jenže nemá. No.

Až přijedu na Taiwan, mám strašně moc plánů. A to si je ani nevymejšlím sama. Musím do Taichungu. Za kamarádkou. Nebo teda nemusím, ale je to taková ta příjemná povinnost. Však víš. Možná si to tam střihnu rychlovlakem. Protože je strašně drahej a pak už na něj nebudu mít peníze. A jednou za pobyt bych se svézt mohla. No. A aby toho teda nebylo málo, budu ze začátku nejspíš ubytovaná u rodiny kamarádčina milého. Co se čínštiny týče, asi mě nikdo šetřit nebude.

Plus jsem pozvaná na večeři od jednoho taiwanskýho inženýra. Tlumočila jsem mu v říjnu u nás v Bystřici. A on se na mě neskutečně těší. Stejně tak jeho malá dcera. Can't wait to see a real doll. To, že jsem ve své sukýnce a blonďatých vláskách pro malou holčičku ztělesněním panenky Barbie mě sice těší, ale teda aby na to museli sezvat celou rodinu, to snad ani nebylo nutný. 

A tak my tu žijem. A protože budu pravděpodobně šest měsíců o rejži a o vodě, dopřávám si na poslední chvíli, jak se dá. A ono se fakt dá.



0 komentářů :

Okomentovat