Do odjezdu mi zbývají už jen čtyři dny. Je to strašně blízko. A
neskutečně mě to vytáčí. Jak je možný, že se poslední čtvrtrok scvrkl do pár
hodin? Vždyť je to šílený. Beztak se na mnichovským letišti ztratím. Anebo na tom šanghajským. Anebo se vyskytne nějakej jinej problém, kterej mě rozhodí a dovede k hysterii.
Včera jsem byla na gymnazijním plese a už tam mě z toho všeho
málem šlehlo. Každej se tě ptá. Jak se těšíš? Už máš sbaleno? Jistě, jistě.
Děkuju za optání. Danke šén, auf vídrzén. A taky samozřejmě každýho nenapadlo
nic lepšího než se se mnou loučit. A přát mi šťastnou cestu. A ať si to tam
užiju. Ať se mi tam líbí. Pak taky přišly na řadu všechny ty rádoby vtípky o
Taiwancích. A o tom, abych si s sebou nějakýho toho Taiwance nepřivezla. Nebo
malý Taiwanče. Haha. A ještě jednou ha. Sorry, jestli jsi se mnou vedl podobnej
rozhovor i ty. Je to docela možný. Člověku to nedá a zavtipkuje. Každopádně
když tohlensto slyšíš v průběhu jednoho večera už po stý, sere tě to.
Proto se ani nechci s nikým loučit. Spousta lidí chce jít ještě na
kafe. Na víno. Na čaj. Na pokec. Potkat se. Poplkat. Pobavit se. A tak.
Nestíhám. Fakt nestíhám. Čeká mě na těch posledních pár dní strávených v Evropě
docela nabitej program. Netuším, jak budu všechno stíhat. Natož jak do toho
pasovat ještě další a další věci a lidi. Jó. Já vím. Slíbila jsem to. Těšila
jsem se. Jenže vzhledem k tomu, že je mým dobrým zvykem všechno nechávat na
poslední chvíli, není se čemu divit. Teď bych potřebovala, aby měl jeden den
tak dvaasedmdesát hodin. Jenže nemá. No.
Až přijedu na Taiwan, mám strašně moc plánů. A to si je ani
nevymejšlím sama. Musím do Taichungu. Za kamarádkou. Nebo teda nemusím,
ale je to taková ta příjemná povinnost. Však víš. Možná si to tam střihnu rychlovlakem. Protože je strašně drahej a pak už na něj nebudu mít peníze. A jednou za pobyt bych se svézt mohla. No. A aby toho teda nebylo málo, budu ze začátku nejspíš ubytovaná u rodiny kamarádčina milého. Co se čínštiny týče, asi mě
nikdo šetřit nebude.
Plus jsem pozvaná na večeři od jednoho taiwanskýho inženýra.
Tlumočila jsem mu v říjnu u nás v Bystřici. A on se na mě neskutečně těší.
Stejně tak jeho malá dcera. Can't wait to see a real doll. To, že jsem ve své
sukýnce a blonďatých vláskách pro malou holčičku ztělesněním panenky Barbie mě
sice těší, ale teda aby na to museli sezvat celou rodinu, to snad ani nebylo
nutný.

0 komentářů :
Okomentovat