První část máme za sebou

Docela dlouhou dobu jsem přemýšlela, kudy letadlo poletí. Popravdě Mnichov-Šanghaj vzdušnou čarou nevěstí nic dobrýho. Konkrétně tak leda Ukrajinu a Irák. Což musíš uznat sám, že stojí docela za hovno. Nakonec ale bylo všechno jinak.

Neztratit se na mnichovským letišti bylo podstatně jednodušší než se neztratit v německým U-Bahnu. To je panečku pecka. S vypětím všech sil jsem našla svoji linku a byla totálně na prášky z toho, že to přece nemůžu stihnout. Já vím. Do odletu jsem měla tři a půl hodiny. Ale. Znáš to. Naštěstí jsem trefila a všechno stihla. A ještě se zeptala na cestu revizora, když už měl potřebu mě na výstupní stanici Flughafen München tak vehementně kontrolovat. Bylo na něm teda vidět, že ze mě dvakrát nadšenej není, ale co už. Když se tak blbě nabídl.

Na letišti jsem se dozvěděla radostnou novinu. V Šanghaji si musím vyzvednout zavazadlo a znovu ho odbavit. Ano. Letím až do Taipei s jednou a tou samou společností. Ale protože šanghajský letiště je bohužel taky velký čínský letiště, na kufry kašlou. Snad bude šest hodin na přestup stačit.

Koneckonců nechápu, co všichni na těch dálkovejch letech mají. Ve finále to nebyla taková tragédie. Letadlo do Šanghaje bylo poloprázdný. Ještě jsem si mohla vybrat, kam si sednu. Pochopitelně k oknu. Že. Abych viděla na ty Himaláje, přes který jsme stejně neletěli. Vzali jsme to akorát přes Ural. A jelikož byla tma, neviděla jsem ani ten. Taky mi to mohlo dojít už před cestou. Ale mohla jsem se aspoň roztáhnout přes dvě sedačky a zavazet stevardům až do uličky, což bylo príma. A měla jsem k dispozici dvě deky a dva polštářky a třetí si ukradla ještě z vedlejšího sedadla, tak jsem se pěkně vyvepřila. Jen mě teda trochu při nástupu znervózňovali všudypřítomní Číňani, přání do novýho čínskýho roku a hudba z reproduktoru až moc nápadně připomínající čínský tržiště.

Jestli mě ovšem něco skutečně fascinuje, jsou to stevardi. Ve finále můžu bejt ráda, že umím čínsky. Aspoň trochu. Protože porozumět jejich angličtině je nadlidskej úkol. A hlavně se mi teda sami docela dost vyhejbali, protože si svých lingvistických dovedností byli maximálně vědomi. Kdo by to byl tušil, když letím s AirChina, že.

Jo a náš let vedl tak nějak báj voko přes Prahu, Poznaň, Kurskou Kosu, Petrohrad, Ural, Nižněvartovsk, Černogorsk, Kyzyl, Ulanbatar a Peking. A trval snad sto let. Ani zásoby Van Damma mi na to nestačily.

A nejlepší zážitek ze všech? Ano, čínský imigrační na šanghajským letišti. Nechápu, co je tak neuvěřitelnýho na tom, že only passing by a pokračuju nach Taipei. Čína je na mě moc velká. A Šanghaj jakbysmet. Ještě bych se tam ztratila, to tak. No. Alespoň že jsem dostala ve frontě nabídku na tlumočení od německýho manažera. To se počítá. 



0 komentářů :

Okomentovat