Docela dlouhou dobu jsem přemýšlela,
kudy letadlo poletí. Popravdě Mnichov-Šanghaj vzdušnou čarou nevěstí nic
dobrýho. Konkrétně tak leda Ukrajinu a Irák. Což musíš uznat sám, že stojí
docela za hovno. Nakonec ale bylo všechno jinak.
Neztratit se
na mnichovským letišti bylo podstatně jednodušší než se neztratit
v německým U-Bahnu. To je panečku pecka. S vypětím všech sil jsem
našla svoji linku a byla totálně na prášky z toho, že to přece nemůžu
stihnout. Já vím. Do odletu jsem měla tři a půl hodiny. Ale. Znáš to. Naštěstí
jsem trefila a všechno stihla. A ještě se zeptala na cestu revizora, když už
měl potřebu mě na výstupní stanici Flughafen München tak vehementně
kontrolovat. Bylo na něm teda vidět, že ze mě dvakrát nadšenej není, ale co už.
Když se tak blbě nabídl.
Na letišti
jsem se dozvěděla radostnou novinu. V Šanghaji si musím vyzvednout
zavazadlo a znovu ho odbavit. Ano. Letím až do Taipei s jednou a tou samou
společností. Ale protože šanghajský letiště je bohužel taky velký čínský letiště, na
kufry kašlou. Snad bude šest hodin na přestup stačit.
Koneckonců
nechápu, co všichni na těch dálkovejch letech mají. Ve finále to nebyla taková
tragédie. Letadlo do Šanghaje bylo poloprázdný. Ještě jsem si mohla vybrat, kam
si sednu. Pochopitelně k oknu. Že. Abych viděla na ty Himaláje, přes který
jsme stejně neletěli. Vzali jsme to akorát přes Ural. A jelikož byla tma, neviděla
jsem ani ten. Taky mi to mohlo dojít už před cestou. Ale mohla jsem se aspoň
roztáhnout přes dvě sedačky a zavazet stevardům až do uličky, což bylo príma. A
měla jsem k dispozici dvě deky a dva polštářky a třetí si ukradla ještě
z vedlejšího sedadla, tak jsem se pěkně vyvepřila. Jen mě teda trochu při
nástupu znervózňovali všudypřítomní Číňani, přání do novýho čínskýho roku a
hudba z reproduktoru až moc nápadně připomínající čínský tržiště.
Jestli mě
ovšem něco skutečně fascinuje, jsou to stevardi. Ve finále můžu bejt ráda, že
umím čínsky. Aspoň trochu. Protože porozumět jejich angličtině je nadlidskej
úkol. A hlavně se mi teda sami docela dost vyhejbali, protože si svých
lingvistických dovedností byli maximálně vědomi. Kdo by to byl tušil, když
letím s AirChina, že.
Jo a náš let
vedl tak nějak báj voko přes Prahu, Poznaň, Kurskou Kosu, Petrohrad, Ural,
Nižněvartovsk, Černogorsk, Kyzyl, Ulanbatar a Peking. A trval snad sto let. Ani
zásoby Van Damma mi na to nestačily.

0 komentářů :
Okomentovat