Česko-švýcarská dámská jízda

Konečně jsem se dokopala k napsání ohodnocení hotelu, ve kterým jsem trávila páteční a sobotní noc, tak mi došlo, že bych mohla taky třeba kváknout tobě. Jak jsem se měla, kde jsem byla, co všechno jsem viděla a tak. Minulej týden jsem se totiž vytočila a zorganizovala hurá akci na východní pobřeží. V hlavních rolích blonďatá a blonďatější. Destinace: Taroko.

Protože mi bylo v nemocnici Wan Fang sděleno, že mám odpočívat, řekla jsem si, že bych teda některý ty doktorský rady přece jenom mohla brát vážně. O Taroku jsme se s Clarisse bavily už v červnu. Ale ani jedné z nás se to nechtělo organizovat. Pak jsem se na to vrhla a nakonec to zase vzdala, protože mi kamarádi psali, že mě vezmou s sebou na konci července. Jenže pak to zase vzdali kamarádi s tím, že nemají čas a že pojedou až v září. Což je mi ale platný jak hadovi nohy, protože a poněvadž tady tou dobou už nebudu. 

A tak stačila jedna smska, milion telefonátů, hodiny strávený hledáním ubytování na internetu a mohly jsme vyrazit. V pátek ze školy rovnou na vlak směr Chua-lien. Vzhledem k tomu, že jsme měly místenky do takovýho pomalejšího kodrcáku, dorazily jsme až za tmy, tudíž jsme se zmohly maximálně na to, abysme našly hotel (kterej byl díkybohu hned naproti vlakovýmu nádraží), zamluvily si v infocentru (který bylo díkybohu hned vedle vlakovýho nádraží) tourbus na druhej den, nakoupily ve slavným obchodě (kterej byl díkybohu hned vedle hotelu) s tchajwanskejma specialitama nějaký ty suvenýry a zapíchly to. Ráno jsme totiž vstávaly už v sedm.

Sobotu jsme strávily v tourbuse s dalšíma třiceti pasažérama čínský a tchajwanský národnosti na klikatejch cestičkách nejkrásnějšího tchajwanskýho národního parku Taroko. Byla by to totiž strašná potupa, být na Tchajwanu a nenavštívit Taroko. A tak jsme si dopřály osmihodinovou krasojízdu za tisíc tchajwanskejch doláčů. Ty tourbusy tady mají něco do sebe. Dá se s něma dostat úplně všude. Popojedou, vypustí turisty na daným místě na dvacet minut až půl hodiny, pak je zase naženou zpátky, popojedou na další významný místo, zase turisty vypustí na dvacet minut... Pro člověka, kterej si zapomněl vyřídit mezinárodní řidičák je to značka ideál. A tak ti nebudu dlouhosáhle líčit, co všechno zajímavýho a krásnýho jsme viděli. Mrkni se do fotogalerie či na fejsbuk, tam to máš i s popiskama.

Každopádně nejlepším zážitkem pro nás asi byla poslední tourbusová zastávka. Pláž Čchi-sing-tchan. Na kterou jsme se koneckonců vydaly pak následně i v neděli a strávily na ní celej den, dokud jsme nebyly s Clarisse obě rudý jak raci. Jen je strašně vtipný sledovat Tchajwance. Zatímco my na sebe navlíkly plavky a nestydatě se válely několik hodin ve vlnách, Tchajwanci si fotili selfíčka v riflích a tričkách s dlouhým rukávem, případně ještě s deštníkem v ruce, aby na ně nesvítilo moc sluníčka. To vše samozřejmě v dostatečné vzdálenosti od břehu. Někteří z nich se však odhodlali k takové rebelii, že si vyhrnuli nohavice a oráchali si ve vodě kotníky. Nutno dodat, že když přijde pacifická vlna, má to ke středomořské opravdu daleko. Stahuje člověka zpátky do vody obrovskou silou a sráží ho kamenama a oblázkama, který valí před sebou. Což teda ovšem stejně pořád nepovažuju za dostatečnej argument, proč do oceánu nelézt. Takže to byla pecka, navíc jsme si našly odlehlou část pláže, kde se nikdo necoural.

Jelikož by to ale bylo všechno až moc krásný a idylický, čekala na nás pomyslná tečka za tou vší pohodou. A to v podobě hádky s prodavačem lístků na vlak. Když vám na tchajpejským hlavním vlakovým nádraží tvrdí, že to je v pohodě, že nemáte místenku, že můžete stát, a ve Chua-lienu se dozvíte, že bez místenky jet nemůžete, trochu vás to zvedne ze židle. Z jedný strany okýnka Češka se Švýcarkou, obě nadávající čínsky, z druhý strany tchajwanskej prodavač lístků, kterej byl natolik nervózní, že se dokonce začal smát. A to se u Asiatů stává, jen když jsou opravdu hodně nerves. Nakonec jsme si za příplatek vydupaly místenky s tím, že se nám prodavač ještě třikrát omluvil, že nebudeme sedět vedle sebe. No. Po takový hádce je opravdu brnkačka požádat spolusedícího, jestli by neposunul zadek o čtyři řady vedle. 

Ale bylo to krásný a ještě jsem pořád nevybledla ani nesplaskla, tak doufám, že všechna ta rudá barva přejde postupně v krásnej bronz, protože mám spálenej zadek, prsa, nárty i uši a nevím, jak si lehnout. Tak když už musím trpět, tak ať je to pro krásu. 

A v sobotu a v neděli na mě čeká Sun Moon Lake. Juch, juch!



0 komentářů :

Okomentovat