Selfíčka everywhere. Tchajwanci je mají rádi. Fotí se kdykoliv. Kdekoliv. S kýmkoliv. Fakt. Nevěříš? Tak čti.
Jenom za dnešní den mě dorazilo hned několik selfíčkářů. Mladej pár v metru. Neví, co je na tom spešl, ale očividně to je spešl fakt hodně. Cukrovat jeden na druhýho, povídat si, plazit se po sobě... A pak zničehonic vytáhnout z kabelky mobil a začít na něj dělat ksichty. Romantika jak blázen. Nutno dodat, že je to fakt síla, protože tchajwanské slečny mají občasné sklony k infantilnímu chování a kňouravýmu hlásku. To jim jde dokonale. Ale jednoho by z toho šlak trefil. Kór když to má přímo před sebou na protější sedačce. I když těžko říct, jestli ze mě jen nemluví čirá závist.
Další sranda byla opět v metru. Ne že bych se jinde nezdržovala, šmatlám po celým městě křížem krážem. Ale tchajpejský metro očividně vede na celý čáře. Narazila jsem na slečnu, co se fotila na schodech zastávky Wan Fang Hospital. Ty schody mi přijdou docela obyčejný, koneckonců už je znám jak svý boty. Ale někoho to očividně fascinuje tak moc, že si to holt potřebuje náležitě zvěčnit.
Ovšem ta největší sranda mě potkala přímo v nemocnic. Když jsem míjela čekárnu před kolonoskopií, seděla tam stará paní na vozíku s rouškou a vedle ní dřepěla mladá holčina (buď vnučka, nebo pečovatelka, Tchajwanci totiž nemají moc čas se starat o svoje starý rodiče, tak člověk nikdy neví) a hádej, co dělaly. Fotily se. Nevím, jestli to klasifikovat jako mil gesto, nebo zvrácenost, každopádně je škoda, že za dámama nebyl ten nápis "Colonoscopy" vidět.
Jinak když už tak pořád melu o tom metru, v porovnání s tím pražským je přece jenom dál. Ne že bych měla po Praze nalítanejch tolik kilometrů co tady, ale rozhodně mi nepřijde, že by na každý zastávce každej den lítalo několik uklízeček s hadrama a mopama, utírajíc okna, zábradlí, cedule, listy, dveře a stěny. Na to pravidelně čumím jak blázen, dneska dokonce s otevřenou pusou, takže pak pro změnu čuměl pan uklízeč na mě.
A taky tu mají speciální místa na sezení pro důchodce a těhulky a na ty místa si opravdu nikdo jinej nesedá. I když je celý metro narvaný k prasknutí a tyhle místa jsou jediný volný. Pak je taky boží, že je v celým metru k dispozici wi-fi. a že jsou všechny vagony propojený a vidíš od konce posledního vagonu až na začátek prvního. A taky tu metro nemá řidiče. Teda některý linky. Ale je to dobrý, můžeš pak koukat na cestu. A taky se názvy všech stanic říkaj čtyřma jazykama. Čínsky, tchajwansky, jazykem kmene hakka a anglicky. To je sranda převeliká. Než to všechno vyjmenujou, už se jede na další zastávku.
No a to by asi pro dnešek stačilo. Tady máš jedno skupinový foto na závěr. Našla jsem si language exchange a učím česky. Holky jsou báječný, strašně moc jim to jde a pojedou v srpnu do Prahy, tak proto ta čeština. První seance se konala v kavárně, druhý proběhla formou pikniku s bohatým občerstvením a deskovou hrou Dixit.
Jo a taky tu byl minulej tejden tajfun. Ale to bylo takový lážo plážo, konečně trocha čerstvýho vzduchu, nějakej ten vítr, trocha deště. No nuda. Ale nešlo se díky tomu do školy, tak cajk.
A mně už zbejvá jen pět tejdnů, tak se těším na ty jahodový knedlíky, co na mě čekaj doma v mrazáku, a teď jdu na sushi. Pa.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku
(
Atom
)

0 komentářů :
Okomentovat