Není čas se ozývat

Poslední dva týdny jsem v jednom kole. Nemám na nic čas. A když už čas mám, nemám chuť. Teda psát. Aktuálně totiž finišuju bakalářku, takže se vždycky vyčerpám. Pak sdělím kamarádům na fejsbuku pár rad, uklidním je před státnicemi a sem už nemám sílu ti cokoliv psát. Snad to teď bude lepší. Aspoň trochu.

To, že jsem byla na Siang-šan, neboli Sloní hoře tady v Tchaj-pej, to sis mohl prohlídnout ve Fotogalerii. Je to nějakej ten tejden zpátky. Vytáhla jsem svoji tchajwanskou kamarádku Sally. Teda řeknu ti, lézt tady v tom hicu a vlhkosti do kopců, navíc po schodech, protože tu „hiking“ prostě znamená schody, schody a schody, samozřejmě „natural“, to je docela síla. Ale bylo to boží a výhled byl nádhernej.

Pak se taky v mezičase událo setkání Čechů a Slováků tady v jedné venkovní hospůdce. Což bylo taky super. Ačkoliv jsem nic takovýho neplánovala, odcházela jsem z hospody jako poslední, zahraňovala jsem ožralý a druhej den jsem měla vyřvanej hlas. Takže by se dalo říct, že jsem se cítila jako doma.

No a do toho jsem se připřavovala na postupovej test, kterej jsem musela napsat na 80%. Kdybych nebyla student „stipendista“, stačilo by mi těch procent šedesát. Jednalo se o velkej test ze všech dosud probranejch lekcí. Musíš ho dát, jinak budeš v následujícím „semestru“ (jeden semestr tu má necelý tři měsíce, můj první byl od března do května, druhej je od června do srpna) studovat ty samý lekce. No a tak teda ty samý lekce studovat nebudu, což je super.


A rozesral se mi mobil a tablet a tak si tu připadám jako v džungli. Jo a za odměnu jsem si nadělila třídenní výlet na jihovýchod Tchaj-wanu. Na Zelený ostrov a do Tchaj-tungu. Tak čti.



0 komentářů :

Okomentovat