Po mým posledním hejtování se dostavila řada sluníčkovejch událostí. V úterý mi přišel balík plnej českejch dobrot. Ozval se mi vedoucí bakalářky. Přišel email, že další stipendijní příspěvek je na cestě. Ale především jsem si dala točený pivo!
V pátek byl sraz všech stipendistů. Z celýho světa. Všech, kteří mají příspěvky od tchajwanskýho Ministerstva školství v podobě Taiwan Scholarship či Huayu Enrichment Scholarship. Přišel dokonce i tchajwanskej prezident 馬英九 Ma Jing-ťiou. Je to vlastně úplně první prezident, kterýho jsem viděla naživo. Předával některým stipendistům diplomy a speciální vyznamenání. Spolu s ním se teda přiřítilo asi dvacet bodyguardů a milion fotografů, ale ono to asi bylo nezbytný.
Každopádně na tomhle srazu jsem narazila na svoje český kolegy. Po oficiálním programu, kde jsem zpívala (viz foto dole), byl totiž raut. A u rautu na nás kromě hromady dobrot, sladkejch i slanejch, tchajwanskejch i evropskejch, čekal stoleček s naší vlaječkou. A tak jsme se seznámili, pokecali a byli neskutečně rádi, že si můžeme dopřát trochu toho klasickýho českýho humoru, kterej tu bohužel většina lidí kvůli jazykové bariéře prostě dvakrát nechápe. No. Asi nemusím dodávat, že jsme byli jako poslední Mohykán. Vytrvale jsme seděli u stolečku a ládovali se, ačkoliv byli všichni už pryč a Tchajwanci se tvářili, že by třeba taky rádi začali sklízet ze stolu. Docela intenzivně mi to připomínalo Vieweghovy Účastníky zájezdu.
Ale tak nějak se stalo, že jsme se postupně v naší české sestavě dovalili až na pivní zahrádku na Kung-kuanu. Ano, čteš dobře. Pivní zahrádku. Ten pojem mi tu až do pátečního odpoledne přišel jako docela slušný sci-fi. Ale když jsem to viděla, moje srdce zaplesalo radostí. Tohle přesně mi tu chybělo. Stříška, žádný stěny, dřevěný stoly na okraji parku, lavice, hudba, štamgasti. Když jsem teda viděla ceny piva, srdce plesalo již značně méně. Přece jenom 120 tchajwanskejch dolarů za půllitr není žádná pecka. Ale ono to bylo široko daleko jediný točený evropský pivo. Carlsberg. A pšeničnej Hoegaarden. Čert vem, že máš v peněžence poslední čtyři stovky. Stejně neodoláš a prostě si to pivo dáš. Dvakrát.
No a tak jsem byla absolutně nadšená, halekala na celou hospodu a ráno se ještě radovala ze zjištění, že mám totálně vyřvanej a vychlastanej (jó, po několika měsících abstinence tě dostanou i dvě třetinky) hlas. A taky se tam urodil geniální nápad, kterej byl okamžitě následujícího dne realizován. O co šlo? Čti hére.

0 komentářů :
Okomentovat