Občas jsem tak neskutečně pilná, že si za celej den nestihnu pustit ani jeden jedinej seriál. A občas jsem tak neskutečně líná, že celej den kromě čučení na seriály nedělám nic jinýho. No dobře. Kecám. Když už ty seriály sleduju, stejně si k nim ten sešit se znakama otevřu. Těžko ovšem říct, jestli to stačí.
Je zajímavý sledovat, jak mám po třech letech studia čínštiny konečně čas na čínštinu samotnou. Ona je jedna věc studovat hromadu předmětů okolo toho všeho a studovat jazyk jako takovej. Jestli jsem ale za něco Univerzitě Palackého fakt vděčná (kromě tréninku psychické odolnosti, of kórs), jsou to hodiny fonetiky a prosodie. Z mýho pozorování totiž vyplývá, že studenta, coby absolutního začátečníka, tady za špatnou výslovnost a tóny nikdo dvakrát nebuzeruje. Což je, nutno dodat, docela blbý. Ono je sice nadmíru krásný, že je člověk ve třetí úrovni, dokáže diskutovat o politice a aktuální ekonomické situaci Dálnýho východu a tak dále. Ale není občas od věci, když mu rozumějí i ostatní.
A tak se stalo, že jsem začala doučovat čínštinu na Tchaj-wanu. Jsem tak dokonalá, že si to budu muset zapsat do životopisu... No dobře, teď opět přeháním. Prokoukl jsi mě. Zatím jsme měli jenom jedno sezení a žádný super úžasný doučování to není. Alespoň z mé strany. Jenom prostě pomáhám svýmu českýmu kolegovi se čtením a výslovností. V tomhle je totiž čínština pekelná. Můžeš ovládat klidně všechny evropský jazyky a stejně budeš v loji. Protože čínština, to je prostě úplně jinej level.
Celkově jinej level jsou i Tchajwanci. Říkala jsem si, že jsem z Česka zvyklá na kde co, takže mě tu jen tak něco nerozhodí. Jenže pak si tak krásně kráčím po ulici ve svejch ultrapanenkovskejch lososovejch šatičkách a zničehonic mi cpe naprosto cizí člověk do ruky vizitku s propiskou. Nechápu, ptám se, co to má být. On na mě svojí kouzelnou tchajwanskou angličtinou vykoktá, že chce přezdívku na můj Line (to je taková blbost jako fejsbuk, ale na Tchaj-wanu to prostě strašně frčí), a já mu na to čínsky odpovídám, že Line nevedu. Tak prý alespoň email. Následuje můj nechápavej pohled a další otázka. Proč jako? Proč? No, mladý muž si prý chce procvičit angličtinu. Se mnou. Aha. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy (či vzteky, těžko říct). Naštěstí se moje angličtina po příjezdu na Tchaj-wan rapidně zhoršila. Takže můžu s klidným svědomím odvětit, že opravdu anglicky neumím.
Jestli si teď ovšem myslíš, že to k odpálkování vyděšenýho mladíka v kvádru stačilo a je po story, tak to ani nápad. Začal se totiž zajímat, odkud jsem a jaký je můj rodný jazyk a že by se mohl teda naučit česky. Na to už mi jen stačil můj miloučkej úsměv a odpověď, že to by bylo sice nádherný, ale čeština je naštěstí tak těžká, že to nepřichází v úvahu.
Občas si říkám, že bych nemusela být tak krutá, ale když ono to jinak ani nejde. V parku mě obtěžoval cyklista a zval mě na oběd. A že když nemůžu na oběd, tak teda na večeři. A když nemůžu dneska, tak teda zítra. A že má skútr a sveze mě. A tak dále. A tak dále. No. A v metru zase chtěl cirka pětatřicetiletej Tchaj-wanec moje telefonní číslo s tím, že by se chtěl stát mým tchajwanským přítelem. A že si dělá srandu, že chce být jenom kamarád. Jasně. To známe. Kamarád taky rád.
No a příště teda na přání nafotím školu a třídu a spolužáky a ulice a lidi a obchody a stánky a takový ty každodenní obyčejnosti, abys teda neřekl, že nevíš, jak to tu vypadá. Chtěla bych ti teda zase rozprávat o jídle, o hovězích nudlích a ústřicové palačince a batátové kaši a morušovo-mléčným koktejlu a tak, ale prej to nemám přehánět. Tak teda budiž.
___________________________________________________________________________________________
Jo a ještě jednou podotýkám, že Tchaj-wan není Thajsko. Jedná se o dva úplně jiný státy. Jsou sice oba v jihovýchodní části Asie, ale to ještě neznamená, že jejich názvy můžou být zaměňovány. Víme, jo? A přívlastek od Tchaj-wanu je "tchajwanský", nikoliv "thajský". Chápu, že to k tomu svádí, ale ne, ne, ne, nic takovýho.
Doučovací selfíčko.
(14. 4. 2015)

0 komentářů :
Okomentovat