Promiň, že jsem se ti tak dlouho
neozvala. Nesnáším loučení. Odcházím nepozorovaně. Aniž bych o tom někomu
řekla. Je to tak lepší.
Navíc jsem
toho teď měla v posledním měsíci neskutečně moc. Jako jo. Tahle fráze je
strašná, je otřepaná a vůbec ji neuznávám. Ale je pravdivá. Fakt.
Jednadvacátýho srpna jsem přistála na vídeňským letišti. Pak jsem musela
oběhnout všechny svoje rodiny, všechny svoje lásky a vůbec prostě dohnat
všechno to, co jsem na Taiwanu za ten půlrok zameškala.
No a pak
přišly státnice. Loterie nebo ruská ruleta, říkej si tomu, jak chceš. Jediný,
co si z toho pamatuju, je moje učení, který trvalo všehovšudy tři dny čistýho
času, a opečenej toust s kozím sýrem a brusinkama, kterej jsem zpráskala
těsně před tím, než jsem se otitulovaná slavnostně zhroutila v horečkách do svý
olomoucký postele.
Ale to jen
tak na okraj. Důležitý je, že Taiwan skončil. A Bobří hráz tím pádem taky. Nevím,
na jak dlouho. Je docela dost možný, že až se přecpu svíčkové, kančího se
šípkovou, borůvkovýma knedlíkama, hovězím gulášem, tatarákem,
vepřo-knedlo-zelem a řízků s bramborovou kaší, dostanu chuť zase na
ťiao-cky a siao-lung-bao. Možný je všechno. Koneckonců s čínštinou pokračuju i nadále na magisterským studiu. Tak
proč nezneužít dalších stipendijních příležitostí.
Každopádně
aktuálně sedím v Regio Jetu na lince Olomouc-Praha. Taková obyčejná trasa.
Obyčejnej den. První podzimní. Venku je kosa jak blázen. Na Taiwanu pořád přes
třicet stupňů Celsia. A já su happy jak dva grepy, protože a poněvadž jsem
doma. Pořád na cestách. Pořád v pohybu. Ale né na druhým konci světa.
A
celý tohle závěrečný slovo, navzdory svý krátkosti, sklouzlo
k neskutečnýmu patosu. Vidíš. To je přesně vono. Proto nesnáším loučení.
Proto odcházím nepozorovaně. Proto o tom nikomu neříkám. Je to tak lepší.

0 komentářů :
Okomentovat