Happy end, na který nevěřím

Promiň, že jsem se ti tak dlouho neozvala. Nesnáším loučení. Odcházím nepozorovaně. Aniž bych o tom někomu řekla. Je to tak lepší.

Navíc jsem toho teď měla v posledním měsíci neskutečně moc. Jako jo. Tahle fráze je strašná, je otřepaná a vůbec ji neuznávám. Ale je pravdivá. Fakt. Jednadvacátýho srpna jsem přistála na vídeňským letišti. Pak jsem musela oběhnout všechny svoje rodiny, všechny svoje lásky a vůbec prostě dohnat všechno to, co jsem na Taiwanu za ten půlrok zameškala.

No a pak přišly státnice. Loterie nebo ruská ruleta, říkej si tomu, jak chceš. Jediný, co si z toho pamatuju, je moje učení, který trvalo všehovšudy tři dny čistýho času, a opečenej toust s kozím sýrem a brusinkama, kterej jsem zpráskala těsně před tím, než jsem se otitulovaná slavnostně zhroutila v horečkách do svý olomoucký postele.

Ale to jen tak na okraj. Důležitý je, že Taiwan skončil. A Bobří hráz tím pádem taky. Nevím, na jak dlouho. Je docela dost možný, že až se přecpu svíčkové, kančího se šípkovou, borůvkovýma knedlíkama, hovězím gulášem, tatarákem, vepřo-knedlo-zelem a řízků s bramborovou kaší, dostanu chuť zase na ťiao-cky a siao-lung-bao. Možný je všechno. Koneckonců s čínštinou pokračuju i nadále na magisterským studiu. Tak proč nezneužít dalších stipendijních příležitostí.

Každopádně aktuálně sedím v Regio Jetu na lince Olomouc-Praha. Taková obyčejná trasa. Obyčejnej den. První podzimní. Venku je kosa jak blázen. Na Taiwanu pořád přes třicet stupňů Celsia. A já su happy jak dva grepy, protože a poněvadž jsem doma. Pořád na cestách. Pořád v pohybu. Ale né na druhým konci světa. 

A celý tohle závěrečný slovo, navzdory svý krátkosti, sklouzlo k neskutečnýmu patosu. Vidíš. To je přesně vono. Proto nesnáším loučení. Proto odcházím nepozorovaně. Proto o tom nikomu neříkám. Je to tak lepší. 



0 komentářů :

Okomentovat