Naplánovat si celodenní výlet a noc předtím spát jenom tři hodiny, to se vždycky hodí. Jenže když vidíš světlo na konci tunelu, nechceš s psaním bakalářky prostě za žádnou cenu přestat. Ještě anotace. Ještě resumé. Ještě závěr. Ještě, ještě, ještě. Ještě to zkontrolovat. Ještě to odeslat. A pak seš druhej den totálně k sežrání a vyjetej, protože tři hodiny jsou na spánek sakra málo.
A tak mě v půl osmý vyzvedl Albin, tchajwanskej inženýr, kterýmu jsem tlumočila v Česku loni na podzim, a vydali jsme se společně s jeho dcerou, manželkou a švagrovou na výlet. Původně jsme byli domluvení na 雪山 Süe-šan, neboli Sněžku. Prostě výšlap do hor. Pak byl cíl výpravy změněn na 淡水 Tan-šuej, kde už jsem sice byla, ale kdo by nechtěl k moři zas, žejo. No a nakonec jsme jeli do 野柳 Jie-liou a 九份 Ťiou-fen. Absolutně jsem netušila, co mě čeká, ale s tímhle přístupem tu funguju už čtyři měsíce, takže mě to vlastně nikterak neznepokojovalo.
Nakonec se ukázalo, že obě destinace znám z pohledů. V 野柳 Jie-liou byla naše první zastávka. Poloostrov na severu Tchaj-wanu, pár kilometrů od Tchaj-pej. Je na něm naprosto nádhernej geologickej park. Jako upřímně, na střední mě v hodinách biologie kameny nikdy nebraly, ale tady to je něco úplně jinýho. Však se mrkni do galerie, tam se můžeš kochnout. Jen teda celá ta nádhera měla jednu obrovskou nevýhodu. A tou bylo několik zájezdovejch autobusů plnejch čínskejch turistů. Motaj se ti pod nohy, vběhnou ti do záběru... A pak se najde jeden fotograf pokročilého věku s profesionální zrcadlovkou, úsměvem od ucha k uchu a už si tě aranžuje mezi kameny. "Trošku víc doleva, jojo, to je ono, raz, dva, tři... A teď si sedni a usměj se. No, tak. Super. A ještě támhle to bude vypadat dobře, tady z toho úhlu. Jó, přesně tak. A ještě támhle!" A takhle si tě popohání mezi těma geologickejma skvostama tak dlouho, dokud tvýmu doprovodu nedojde trpělivost a celý to z preventivních důvodů neukončí. Dala jsem panu fotografovi svůj email, jelikož bych si nad těma fotkama taky chtěla pohonit (ego), ale těžko říct, jestli je někdy spatřím. Třeba budu slavná a ani o tom nebudu vědět.
Každopádně pak jsem si jako správnej fakan vymrčela dodatečnej dárek ke Dni dětí. Delfíní šou! Původně jsme se na ni zdržet neměli, ale Podmořskej svět byl hned u parkoviště a Albinova dcera byla neskutečně smutná (hodilo se mi to zrovna do krámu, neříkám, že ne), tak jsem to jakože navrhla. A šlo se na delfíny! Už jako malý dítě jsem byla nadšená z těch americkejch filmů s delfínama a kosatkama (jojó, Zachraňte Williho). A teď se mi splnil můj dětskej sen. A vůbec jsem si mezi těma pětiletýma mrňousama nepřipadala blbě. Ani trochu.
No a pak se jelo do druhé destinace, do 九份 Ťiou-fenu. Je to malé městečko v severovýchodní části ostrova a je situováno v horách. Natáčela se tam spousta filmů, a to především s historickou tématikou, protože a poněvadž tam jsou naprosto parádní uličky, starý domy, červený lampiony... A taky chuťovky na každým rohu. Přijde mi, že tu pořád jenom žeru. A všechno je to dobrý. Přidala jsem něco do kategorie stravování. Každopádně největší specialitou 九份 Ťiou-fenu je taro. Jedná se o hlízy kolokázie jedlé. Vyrábí se z nich škrob, kterej se pak používá na sladký noky, náplně do koláčků či na vaření kaše. Je to naprostá bomba a údajně je dostupná i v obchodech s asijskýma potravinama v Česku. Jako těžko vysvětlit, jak to chutná. Je to prostě taro.
A tak jsem se zase přecpala sladkýho a pak to ještě dorazila tradičníma tchajwanskýma hovězíma nudlema a jako anakonda to všechno trávím ještě teď. A protože toho nemám pořád dost (teda po té cestovatelské stránce), už plánuju další výlet. Na krku státnice, ve škole každej den test, to se vyloženě hodí.
Tož adios.
Nakonec se ukázalo, že obě destinace znám z pohledů. V 野柳 Jie-liou byla naše první zastávka. Poloostrov na severu Tchaj-wanu, pár kilometrů od Tchaj-pej. Je na něm naprosto nádhernej geologickej park. Jako upřímně, na střední mě v hodinách biologie kameny nikdy nebraly, ale tady to je něco úplně jinýho. Však se mrkni do galerie, tam se můžeš kochnout. Jen teda celá ta nádhera měla jednu obrovskou nevýhodu. A tou bylo několik zájezdovejch autobusů plnejch čínskejch turistů. Motaj se ti pod nohy, vběhnou ti do záběru... A pak se najde jeden fotograf pokročilého věku s profesionální zrcadlovkou, úsměvem od ucha k uchu a už si tě aranžuje mezi kameny. "Trošku víc doleva, jojo, to je ono, raz, dva, tři... A teď si sedni a usměj se. No, tak. Super. A ještě támhle to bude vypadat dobře, tady z toho úhlu. Jó, přesně tak. A ještě támhle!" A takhle si tě popohání mezi těma geologickejma skvostama tak dlouho, dokud tvýmu doprovodu nedojde trpělivost a celý to z preventivních důvodů neukončí. Dala jsem panu fotografovi svůj email, jelikož bych si nad těma fotkama taky chtěla pohonit (ego), ale těžko říct, jestli je někdy spatřím. Třeba budu slavná a ani o tom nebudu vědět.
Každopádně pak jsem si jako správnej fakan vymrčela dodatečnej dárek ke Dni dětí. Delfíní šou! Původně jsme se na ni zdržet neměli, ale Podmořskej svět byl hned u parkoviště a Albinova dcera byla neskutečně smutná (hodilo se mi to zrovna do krámu, neříkám, že ne), tak jsem to jakože navrhla. A šlo se na delfíny! Už jako malý dítě jsem byla nadšená z těch americkejch filmů s delfínama a kosatkama (jojó, Zachraňte Williho). A teď se mi splnil můj dětskej sen. A vůbec jsem si mezi těma pětiletýma mrňousama nepřipadala blbě. Ani trochu.
No a pak se jelo do druhé destinace, do 九份 Ťiou-fenu. Je to malé městečko v severovýchodní části ostrova a je situováno v horách. Natáčela se tam spousta filmů, a to především s historickou tématikou, protože a poněvadž tam jsou naprosto parádní uličky, starý domy, červený lampiony... A taky chuťovky na každým rohu. Přijde mi, že tu pořád jenom žeru. A všechno je to dobrý. Přidala jsem něco do kategorie stravování. Každopádně největší specialitou 九份 Ťiou-fenu je taro. Jedná se o hlízy kolokázie jedlé. Vyrábí se z nich škrob, kterej se pak používá na sladký noky, náplně do koláčků či na vaření kaše. Je to naprostá bomba a údajně je dostupná i v obchodech s asijskýma potravinama v Česku. Jako těžko vysvětlit, jak to chutná. Je to prostě taro.
A tak jsem se zase přecpala sladkýho a pak to ještě dorazila tradičníma tchajwanskýma hovězíma nudlema a jako anakonda to všechno trávím ještě teď. A protože toho nemám pořád dost (teda po té cestovatelské stránce), už plánuju další výlet. Na krku státnice, ve škole každej den test, to se vyloženě hodí.
Tož adios.
0 komentářů :
Okomentovat