Delfíní šou, kolokázie a modeling

Naplánovat si celodenní výlet a noc předtím spát jenom tři hodiny, to se vždycky hodí. Jenže když vidíš světlo na konci tunelu, nechceš s psaním bakalářky prostě za žádnou cenu přestat. Ještě anotace. Ještě resumé. Ještě závěr. Ještě, ještě, ještě. Ještě to zkontrolovat. Ještě to odeslat. A pak seš druhej den totálně k sežrání a vyjetej, protože tři hodiny jsou na spánek sakra málo. 

A tak mě v půl osmý vyzvedl Albin, tchajwanskej inženýr, kterýmu jsem tlumočila v Česku loni na podzim, a vydali jsme se společně s jeho dcerou, manželkou a švagrovou na výlet. Původně jsme byli domluvení na 雪山 Süe-šan, neboli Sněžku. Prostě výšlap do hor. Pak byl cíl výpravy změněn na 淡水 Tan-šuej, kde už jsem sice byla, ale kdo by nechtěl k moři zas, žejo. No a nakonec jsme jeli do 野柳 Jie-liou a 九份 Ťiou-fen. Absolutně jsem netušila, co mě čeká, ale s tímhle přístupem tu funguju už čtyři měsíce, takže mě to vlastně nikterak neznepokojovalo.

Nakonec se ukázalo, že obě destinace znám z pohledů. V 野柳 Jie-liou byla naše první zastávka. Poloostrov na severu Tchaj-wanu, pár kilometrů od Tchaj-pej. Je na něm naprosto nádhernej geologickej park. Jako upřímně, na střední mě v hodinách biologie kameny nikdy nebraly, ale tady to je něco úplně jinýho. Však se mrkni do galerie, tam se můžeš kochnout. Jen teda celá ta nádhera měla jednu obrovskou nevýhodu. A tou bylo několik zájezdovejch autobusů plnejch čínskejch turistů. Motaj se ti pod nohy, vběhnou ti do záběru... A pak se najde jeden fotograf pokročilého věku s profesionální zrcadlovkou, úsměvem od ucha k uchu a už si tě aranžuje mezi kameny. "Trošku víc doleva, jojo, to je ono, raz, dva, tři... A teď si sedni a usměj se. No, tak. Super. A ještě támhle to bude vypadat dobře, tady z toho úhlu. Jó, přesně tak. A ještě támhle!" A takhle si tě popohání mezi těma geologickejma skvostama tak dlouho, dokud tvýmu doprovodu nedojde trpělivost a celý to z preventivních důvodů neukončí. Dala jsem panu fotografovi svůj email, jelikož bych si nad těma fotkama taky chtěla pohonit (ego), ale těžko říct, jestli je někdy spatřím. Třeba budu slavná a ani o tom nebudu vědět.

Každopádně pak jsem si jako správnej fakan vymrčela dodatečnej dárek ke Dni dětí. Delfíní šou! Původně jsme se na ni zdržet neměli, ale Podmořskej svět byl hned u parkoviště a Albinova dcera byla neskutečně smutná (hodilo se mi to zrovna do krámu, neříkám, že ne), tak jsem to jakože navrhla. A šlo se na delfíny! Už jako malý dítě jsem byla nadšená z těch americkejch filmů s delfínama a kosatkama (jojó, Zachraňte Williho). A teď se mi splnil můj dětskej sen. A vůbec jsem si mezi těma pětiletýma mrňousama nepřipadala blbě. Ani trochu.

No a pak se jelo do druhé destinace, do 九份 Ťiou-fenu. Je to malé městečko v severovýchodní části ostrova a je situováno v horách. Natáčela se tam spousta filmů, a to především s historickou tématikou, protože a poněvadž tam jsou naprosto parádní uličky, starý domy, červený lampiony... A taky chuťovky na každým rohu. Přijde mi, že tu pořád jenom žeru. A všechno je to dobrý. Přidala jsem něco do kategorie stravování. Každopádně největší specialitou 九份 Ťiou-fenu je taro. Jedná se o hlízy kolokázie jedlé. Vyrábí se z nich škrob, kterej se pak používá na sladký noky, náplně do koláčků či na vaření kaše. Je to naprostá bomba a údajně je dostupná i v obchodech s asijskýma potravinama v Česku. Jako těžko vysvětlit, jak to chutná. Je to prostě taro. 

A tak jsem se zase přecpala sladkýho a pak to ještě dorazila tradičníma tchajwanskýma hovězíma nudlema a jako anakonda to všechno trávím ještě teď. A protože toho nemám pořád dost (teda po té cestovatelské stránce), už plánuju další výlet. Na krku státnice, ve škole každej den test, to se vyloženě hodí.

Tož adios.




0 komentářů :

Okomentovat